Příběhy rodin
Příběh 1
Pomoc na poslední chvíli
Ve svém životě jsem to neměla vždy jednoduché. Přišla jsem postupně o několik partnerů, o dvě děti…
Vždy jsem se snažila vše zvládat sama, hlavně kvůli dětem. Avšak některé okamžiky v mém životě mne ovlivnily natolik, že jsem si myslela, že to vzdám. Pokaždé se však našel někdo nebo něco, co mne pomohlo jít dál. Jednou takovou událostí v životě bylo, když jsem zjistila, že existuje pomoc Terénní asistenční služby. Bylo to v době, kdy jsem zůstala sama s dětmi po odchodu manžela do výkonu trestu. Tehdy jsem po dlouhé době zjistila, že jsem zůstala na vše sama a že si neumím poradit. V této době jsem měla za sebou jak úmrtí dvou dětí, tak odchod partnera do vězení. Doma mi však zbyli dva synové, kvůli kterým jsem se musela opět postavit na nohy. Se starším synem jsem začala mít výchovné problémy, což mne přivedlo až na oddělení sociálně právní ochrany dětí. Právě v tomto okamžiku mi přišla vhod nabídka sociální pracovnice, která mi doporučila pomoc terénní asistentky. Nedokázala jsem si představit, co to bude obnášet, styděla jsem se za svůj život, neměla jsem k nikomu důvěru, i pomoc sociální pracovnice byla pro mne nutné zlo…
Teprve až po setkání s pracovnicí Terénní asistenční služby jsem pochopila, že mi může pomoct s různými problémy, které mne potkaly. Pracovnice si oblíbila obě děti, dodnes jsem jí za pomoc vděčná. Podařilo se mi jak finančně zvládnout toto náročné období odloučení od manžela, tak i výchovné problémy s dětmi, které toto nelehké období s sebou neslo. Dokonce se podařilo zlepšit komunikaci s mladším synem, který do té doby vůbec neuměl mluvit. Dnes se na pracovnici těší i on. K terénní asistentce mám důvěru a vím, že se na ni mohu spolehnout. Pomohla mi poradit s financemi i výchovou, a já dnes vím, že bych mohla tenkrát přijít o bydlení a možná i o děti. Všem bych doporučila, aby neváhali službu vyzkoušet…
Příběh 2
Dnes už stojím na vlastních nohou, ale vždycky to tak nebylo…
Jako velmi mladá jsem se kvůli problémům v rodině rozhodla odejít z domova a zůstat bydlet u svého přítele. Ještě když jsem studovala na gymnáziu, tak jsem zjistila, že jsem těhotná. V té době jsem se velmi obávala budoucnosti, chtěla jsem hlavně dostudovat, vždy se mi v této oblasti dařilo. Osud tomu ale chtěl jinak…
Když se narodil syn, vše vypadalo idylicky. Partner se o nás staral, i když jsme neměli dost peněz, vždy jsme vše společně zvládali. Na mou rodinu se už tehdy nedalo spolehnout, proto jsem se musela s partnerem postarat sama. To mi však nevadilo, můj syn se pro mne stal prioritou a já jsem se zaměřila pouze na jeho péči. Ani jsem si v té době nevšimla, že v našem vztahu s partnerem něco není v pořádku. Problémy mezi námi vyústily až v těžkou formu domácího násilí…byla jsem v šoku, zraněná, bezbranná a neuměla jsem se bránit. V této době se kvůli policii naše problémy dostaly až na oddělení sociálně právní ochrany dětí. Styděla jsem se, nechtěla jsem o vztahu s partnerem mluvit, násilí jsem popírala…
Pracovnice mi tenkrát nabídla pomoc terénní asistenční služby. Kvůli mé nedůvěřivosti se však nedařilo navázat vztah. To až mnohem později, kdy jsem pochopila, že se nemusím bát a terénní asistentka mi chce opravdu pomoci. Od té doby uplynulo několik měsíců, vlastně let, společně s pracovnicí TAS se mi podařilo řešit domácí násilí i s pomocí odborníků. Nakonec i partner pochopil, že naše problémy lze řešit, pomohlo nám i odloučení a starosti kvůli práci a financím. Nyní již mohu říct, že snad jsou konflikty za námi, a i když se občas neshodneme ve všem, tak se snažím předcházet vyhroceným situacím.
Nevěřila jsem, že to lze změnit, ale v současné době se i kvůli nemoci a péči o dítě podporujeme. Doufám, že díky pracovnici mám lepší náhled na svoji situaci a že se naše problémy již nebudou nikdy opakovat…